Čemu jste se během doktorátu věnoval?
Svůj doktorát jsem věnoval studiu primárních cilií, buněčných organel, které se velkou měrou podílí na mezibuněčné komunikaci – také se jim přezdívá “buněčné antény“, protože je buňky typicky vystavují na svém povrchu. V rámci naší laboratoře se dlouhodobě zabýváme molekulárními mechanismy, kterými buňky řídí stavbu a funkci cilií. Po experimentální stránce to zahrnuje většinou molekulární biologii, práci s proteiny, kultivaci buněk in vitro a také spoustu mikroskopických analýz.
Jak jste byl spokojený s doktorátem na ÚEB?
Na ÚEB jsem byl velmi spokojený. Naše laboratoř (Čajánek Lab) je situovaná na Ústavu histologie a embryologie na Lékařské fakultě, a měl jsem tím pádem na výběr mezi medicínou a přírodovědou. Vybral jsem si SCI MUNI a já osobně jsem toho nikdy nelitoval, ačkoliv samozřejmě záleží na osobních preferencích. Na ÚEB, konkrétně na OFIŽ, musím vyzdvihnout skvělý systém průběžné kontroly průchodu PhD studiem formou pravidelných workshopů. V průběhu celého studia dostává každý student velmi kvalitní a aktuální zpětnou vazbu od zkušených vědců i od svých spolužáků, takže se případné slepé uličky nebo problémy často vyřeší ještě v zárodku. Zároveň je pro člověka hrozně fajn sledovat vlastní posun i posun spolužáků, což dodává hezký pocit pohybu vpřed.
Co pro Vás Cena děkana znamená?
Mě osobně tato cena hrozně potěšila! Tím víc, když se zamyslím, jak kvalitní je spousta ostatních PhD projektů a jak dobří lidé na nich pracují. Pro mě osobně je to velmi hezká validace toho, že někoho zajímá, co dělám. Nevím, jak to mají ostatní, ale když člověk dlouho pracuje na biologickém tématu (a všichni tušíme, jak je to s biologií po experimentální stránce), začne dost pochybovat, jestli to vůbec někam směřuje (kromě zhroucení vaší osobnosti). Takže toto je pro mě taková hezká tečka na závěr doktorátu, ze které čerpám naději, že to celou dobu opravdu někam směřovalo, i když jsem to třeba vždycky neviděl.
Doktorát jste nedávno dokončil. Co děláte teď, a co plánujete do budoucna?
V tuhle chvíli pokračuji ve výzkumu. Mám ještě rozpracovaných pár věcí u nás v laborce a nerad odcházím od rozdělané práce. Zároveň jsem ale cítil, že určitě potřebuji nějakou změnu, a podařilo se mi sehnat místo ještě v jiné laboratoři na UKB, která se věnuje inženýrství mikroorganismů (Laboratoř bioinženýrství mikroorganismů). Ve výsledku mám teď kombinovanou postdoc pozici ve dvou týmech – je to trochu jízda, ale zatím si to užívám a uvidím, kam se to vyvine. Pomalu se taky poohlížím po navazující pozici a silně zvažuji postdoc v zahraničí, případně i pozici v soukromém sektoru. Jsem celkem flexibilní, ale zásadní je pro mě povaha budoucího projektu – rád bych pracoval na něčem s přesahem, kde můžu tvořit pozitivní hodnotu, abych za deset let, až se ohlédnu, nemusel přemýšlet, proč jsem se do toho vlastně pouštěl.
Měl jste během doktorátu nějaké tak těžké období, že jste přemýšlel, že doktorát nedokončíte a půjdete dělat něco jiného?
Upřímně, spíš přemýšlím, jestli vůbec někdy byla doba, kdy jsem o ukončení doktorátu neuvažoval. Nejde ani o to, že získat doktorát je poměrně náročné – já osobně například nerozumím, proč si spousta doktorandů stěžuje, že mají těžký úděl. Nikdo je s pistolí u hlavy nenutí doktorát dělat, takže pokud to někomu nevyhovuje, může jít kdykoliv dělat něco jiného. A nemyslím to teď vůbec pejorativně, jenom konstatuji prostý fakt, že je to celé o prioritách. Z mého pohledu je nejdůležitější si v hlavě urovnat, jestli ten doktorát chci nebo ne a hlavně proč. Pokud už se pak jednou rozhodnu, že mi doktorát dává smysl, tak je potom nejlepší se moc nezaobírat tím, jak mám kvůli tomu strašně moc práce a podobně, ale věnovat mentální energii snaze posunout se vpřed. Zásadní otázka podle mě je: proč chci mít doktorát? A případně, kde se vidím za několik let, jaký chci vést život, a jestli mi doktorát pomůže se tam dostat. Doktorát, jako všechno v životě, je jenom trade-off. Čas a energie se dají využít na milion způsobů a člověk si musí vybrat, co chce.
Máte nějaké doporučení nebo lifehack pro právě začínající doktorandky a doktorandy?
Předně bych chtěl říct, že doktorát je týmová práce a klíčovou roli hraje váš vedoucí. Já jsem měl obrovské štěstí, že jsem už během bakaláře natrefil na výbornou, silnou skupinu vedenou panem dr. Čajánkem, kde jsem dostal příležitost profesně i lidsky vyrůst. Jinak se obecně snažím nerozdávat moc rad do života. Každému funguje něco jiného. Můžu maximálně zběžně popsat, co pomohlo mně osobně. Doporučil bych dopředu si nastavit systém vnitřní motivace. Já osobně jsem ze základu dost líný člověk a vždycky mě motivoval hlavně okamžitý úspěch – ten typicky znamená, že se člověk vlastně ani nemusí moc snažit. Toto je nejhorší mindset, se kterým může člověk do doktorátu jít. Na doktorátu se podaří cca jedna z deseti věcí, do kterých se člověk pustí, a je potřeba s tím nějak pracovat. Je potřeba všechna selhání a neúspěchy přetavit do železné vůle, která vás potom potáhne dopředu – mně osobně na toto fungovala metoda naštvání. Každé odmítnutí, každý nepovedený experiment, všechnu frustraci lze přetvořit do vnitřního naštvání, a to vám potom dodá energii. A jakmile máte energii, tak se seberete a experiment zopakujete, text přepíšete, tak dlouho, než si věci začnou sedat na své místo.
