Helena Peschelová: Podpůrní pracovníci mohou akademikům výrazně pomoci v získávání financí

Heleno, právě jsi nastoupila na pozici Koordinátorky projektů na Ústavu experimentální biologie. Co bude tvojí pracovní náplní? S čím vším můžeš lidem na ÚEB pomoct?

Očekávám, že přesná náplň bude ještě krystalizovat a bude primárně definována potřebami žadatelů o projekty. Jednou částí mé pracovní náplně však bude určitě poskytování informačního servisu ohledně grantových příležitostí. Budu výzkumníkům zasílat informace o grantových výzvách, termínech a potřebných materiálech, a to jak o velkých a známých projektech, tak i o těch menších a specializovanějších, u kterých je možné, že by na ně jinak třeba nenarazili. Výzkumníci se na mě také budou moci obrátit s jakýmikoliv dotazy ohledně národních i evropských grantů. Informace budu jak vyhledávat, tak i „překládat“ do srozumitelné a aplikovatelné podoby.

Předpokládám, že významnou částí mé pracovní náplně bude i pomoc při samotném sepisování žádostí, a to zejména finančních a nevědeckých částí, které jsou typické pro evropské granty orientované spíše na dopad a implementaci než čistě na generování nového poznání (tj. nikoli „research-driven“). Příkladem takového programu je třeba široké portfolio projektů v rámci právě probíhajícího Horizon Europe.

Zastával tuto pozici na ÚEB někdo před Tebou, nebo je to novinka?

Tato pozice vznikla nově, z iniciativy ředitele Ústavu, s cílem celkově zlepšit projektovou podporu. Měla by sloužit zejména oddělením, která vlastní projektovou podporu nemají, ale samozřejmě nejen těm. A konkrétní náplň mé práce vykrystalizuje postupně podle toho, jaká bude poptávka, s čím budou kolegové potřebovat pomoci. Hlavním přínosem by mělo být to, že výzkumníci nebudou muset trávit svůj čas složitým dohledáváním informací a řešením formálních částí projektů. Svoji otázku pošlou mně, a já už budu vědět, kde odpověď najít nebo na koho se obrátit.

Na ÚEB nepřicházíš poprvé, ale po několika letech se sem vracíš. Je to tak?

Ano, na ÚEBu jsem vystudovala bakalářský i magisterský obor Molekulární biologie a genetika. Diplomovou práci zaměřenou na molekulární cytogenetiku jsem dělala pod vedením doc. Petra Kuglíka. Doktorát jsem pak absolvovala na CEITECu, ve skupině funkční genomiky dr. Michala Šmídy. Tam jsem se přesunula spíše k molekulární biologii, konkrétně jsem se věnovala generování knockout a knock-in buněčných linií pomocí technologie CRISPR/Cas.

Myslíš, že ti zkušenosti z oboru pomůžou v koordinaci projektů?

Rozhodně. Myslím, že bude pro všechny strany výhodné, když projektovou podporu bude dělat někdo, kdo alespoň částečně rozumí náplni a hlavním myšlenkám projektu. Díky tomu budu moci například zhodnotit, jestli je v projektu dobře vydefinovaná mezera ve vědeckém bádání, jestli je zřetelný zamýšlený dopad projektu a jestli je realistické dosáhnout vytyčených cílů pomocí plánovaných metod. Nebudu tedy jen kontrolovat zaškrtnutí kolonek v GRISu nebo ISEPu, ale budu takový druhý pár očí, který bude dávat připomínky a pomáhat v tom, aby daný návrh projektu odpovídal standardu.

Co Tě vedlo k rozhodnutí věnovat se projektové podpoře, a ne vědě jako takové?

Hodně jsem přemýšlela o tom, co chci po doktorátu dělat, ale jasnou vizi jsem neměla. V posledních několika letech jsem si uvědomila, že nechci jít klasickou akademickou cestou, postdoc a tak dále. Chtěla jsem ale zužitkovat znalosti, které jsem získala během studia, a to nejen ty „tvrdé“ biologické, ale také třeba jazykovou vybavenost, schopnost vyhledávat a třídit informace, nebo také obecnou znalost akademického prostředí. Tato pozice mi to všechno umožňuje. Navíc jsem už dříve několik let na MUNI působila jako studentská poradkyně, poskytovala jsem poradenský servis ohledně studijně-právní agendy. Tehdy mě velmi bavilo potkávat se s lidmi na konzultacích, poskytovat jim rady, zpracovávat informace a “přežvýkat” je do srozumitelnější, stravitelnější podoby, a jsem ráda, že podobné věci budu dělat i teď.

Celkově to rozhodování ale nebylo jednoduché. Když se na univerzitě na různých seminářích a podobných akcích mluví o budoucí kariéře, tak je to téměř výhradně zaměřené na postdoc, anebo na přechod do průmyslu, a to často se svým vlastním nápadem vedoucím k založení firmy. Čistě realisticky, to drtivá většina lidí nikdy neudělá. Prakticky jsem se ale nesetkala s tím, že by se mluvilo o tom, že za týmem akademiků musí stát několik nevědeckých pracovníků, kteří mu budou dělat všemožnou podporu, a že právě i tady se mohou lidé z oboru uplatnit.

Co vnímáš jako největší výzvu v nové práci? A na co se nejvíc těšíš?

Největší výzva je rozhodně to, že v oblasti projektové podpory začínám od nuly. Čeká mě hodně věcí, které se musím naučit. Na to se ale zároveň i těším. V nadcházejících týdnech a měsících se budu účastnit mnoha seminářů, školení a workshopů, které jsou zaměřené jak na jednotlivé grantové výzvy, tak i na projektovou podporu jako takovou.

Dále bych se také chtěla obeznámit s činností všech výzkumných skupin na Ústavu, abych měla přehled o tom, kdo se čím zabývá. Díky tomu budu moci na konkrétní pracovníky dobře cílit informace o jednotlivých grantových výzvách, které mohou být dost úzkoprofilové. Myslím si totiž, že přeposílat všechno všem není efektivní. To se samozřejmě nebude týkat velkých výzev jako je GAČR nebo AZV, ale právě těch menších a specifičtějších, které by se jinak mohly ztratit v záplavě nerelevantních emailů. A to by byla škoda.