Storytime s Luďkem Sehnalem: Během bakalářského studia mě ani nenapadlo, že bych někdy mohl díky vědě létat po celém světě

Co tě původně přivedlo ke studiu na Přírodovědecké fakultě?

Už na střední škole jsem byl fascinovaný fotosyntézou jakožto procesem, který má obrovský vliv na fungování života na Zemi. Konkrétně mě zajímaly molekulární mechanismy fotosyntézy, a to určilo můj výběr oboru. Během studia fyziologie rostlin (v současnosti Experimentální biologie rostlin) jsem narazil na profesora Bartáka, který pracoval s řasami, sinicemi a lišejníky z polárních oblastí, především z Antarktidy. A to mi přišlo jako zajímavá nika, kde je možné studovat fotosyntetické procesy pod vlivem stresu způsobeného tak extrémním prostředím. Zajímalo mě, jak si s tím ty organismy poradí.

Zůstal jsi už napořád u svého původního zaměření?

Nezůstal, ale ani jsem se nevydal úplně jiným směrem. Během bakalářského studia můj hlavní zájem dost „zmutoval“ a přešel od fotosyntézy k sekundárním metabolitům, které s přežitím v extrémních podmínkách ale také souvisí. Proto jsem na doktorát zamířil na RECETOX, kde jsem se věnoval chemické diverzitě sinicových metabolitů. A už během prvního roku doktorátu se mi podařilo dostat na dvě velké expedice – na Arktidu i Antarktidu. Zajímavé bylo, že v srpnu jsem přiletěl z Arktidy a v prosinci jsem odlétal na Antarktidu, takže jsem mohl ve velice krátkém časovém úseku porovnat, jak to vypadá v těchto naprosto odlehlých polárních oblastech.

Je mezi Arktidou a Antarktidou velký rozdíl?

Je. Antarktida je mnohem extrémnější. Na Arktidě, i když jste na 80° severní šířky, pořád vidíte nějakou vegetaci. Na celé Antarktidě jsou z vyšších rostlin jen dva druhy trav, jinak je to skutečná polární poušť. Tu extrémnost ale u Arktidy dorovnávají polární medvědi. Oba póly mají něco do sebe.

Nosili jste třeba rolničky, jako se doporučuje u hnědých medvědů? :)

Ne, místo rolniček jsme pro jistotu nosili pušky. Ale naštěstí jsme je nemuseli použít, jen jednou jsme museli medvěda odhánět světlicí. Takže já jsem měl štěstí.

Expedice na Arktidu i Antarktidu se určitě musely podepsat do dalšího směřování tvojí kariéry. Posunuly tvůj vědecký záměr zase někam dál?

Rozhodně. Sinice a další mikroorganismy v extrémních podmínkách vytvářejí různé zajímavé chemické látky, mezi nimi i bioaktivní nebo antimikrobiální metabolity. A právě jejich objevování je moje dlouhodobá vášeň.

 Ve výzkumu na Antarktidě vidím velký potenciál z hlediska nacházení nových antibiotik a dalších strukturně zajímavých sekundárních metabolitů, které mohou sloužit jako základ pro vývoj léků proti celé škále nemocí. Antarktida je unikátní jak díky svým extrémním podmínkám, tak i díky své odlehlosti. Je dokázáno, že zde evoluce probíhala po miliony let odděleně od zbytku světa. Věřím, že kombinace těchto faktorů vedla ke vzniku opravdu jedinečných molekul (více o Luďkově výzkumu si budete moci brzy přečíst v navazujícím článku v rubrice Science Deep Dive).

Svoje výzkumné zaměření jsi tedy postupně během studia měnil, a zároveň s tím ses přesouval mezi studijními obory a pracovišti. Dá se říct, že tvá cesta může být vzorem pro současné a budoucí studující? Aby se nenechali zaškatulkovat tím, co si vyberou na začátku?

Určitě. Já jsem se nevázal na to, v jakém jsem byl prostředí, ale řídil jsem se svým zájmem, svojí vnitřní touhou po vědeckém poznání. Snažil jsem se jít napříč univerzitou i světem tak, abych si vybudoval takovou expertízu, která mi umožní věnovat se tomu, co mě vědecky skutečně zajímá.

Vlastní cestu jsem si mohl hledat díky tomu, že jsem měl neskutečnou volnost a zároveň i podporu od svých vedoucích na RECETOXu. Během plnění povinností v rámci PhD studia jsem se mohl věnovat i tomu, co mě táhlo, i když to třeba přímo nesouviselo s projekty mých vedoucích. Podporovali mě v tom, protože v tom viděli velký potenciál. A to je něco, čím bych se rád inspiroval a chtěl bych tímto směrem vést lidi, kteří budou nadšení do vědy tady na Sbírce.

Často jsi cestoval – Austrálie, Německo, polární expedice… Bylo to vždycky tvým snem? Nebo jsi to bral jako něco, co kariéra vyžaduje, a tak musíš jet?

Rozhodně to nikdy nebylo jenom z povinnosti.

Během bakalářského studia mě ani nenapadlo, že bych někdy mohl díky vědě létat po celém světě. Nicméně jak se postupně psal můj příběh a moje vášeň směrem k polárním fototrofním mikroorganismům a jejich sekundárním metabolitům nabývala na síle, tak jsem začal hledat příležitosti, jak bych se do polárních oblastí mohl podívat. A pokud jde obecně o rozšiřování mojí expertízy, tak jsem velmi brzy viděl, že se na MU nikdo tímhle tématem nezabývá takovým způsobem, kterým jsem chtěl já. Takže mi bylo jasné, že si expertízu budu muset rozšířit někde jinde. Podle toho jsem pak volil své další kroky. A v podstatě už polární expedice mi ukázaly, že cestování kamkoliv, pokud je to na naší planetě, by pro mě nemělo být problém. A že mě to naplňuje.

Měl jsem velké štěstí, že jsem se dostal na stáž do Austrálie přes Endeavour Research Fellowship, což byl extrémně kompetitivní grant australské vlády – úspěšnost většinou nepřesahovala 1,5 procenta. Myslím, že to byl v mojí kariéře takový zlom, kdy došlo k zásadnímu rozhodnutí. Věda je ta správná cesta pro mě a jdu do toho na 100 procent. Se vším všudy, na celý život.

Právě na stáži v Austrálii jsem si opravdu ujasnil, kterým směrem chci budovat svoji další expertízu. A pak se mi podařilo získat MSCA Fellowship na postdok do Německa, kde už jsem se tomu mohl věnovat naplno. A to byl ten pravý dream job, kde jsem realizoval vlastní projekt od A do Z.

Jak dlouho před dokončením doktorátu jsi začal plánovat, co budeš dělat potom? Co bys poradil současným doktorandům a doktorandkám?

Za mě je rozhodně důležité myslet dopředu. Zhruba v horizontu půl roku před dokončením by se člověk měl začít rozhlížet po možných pozicích a obepisovat laboratoře. Dobrá možnost je začít někde pracovat jako klasický postdok, odborný asistent nebo výzkumný pracovník, a současně podat žádost o MSCA Fellowship. Já jsem to měl takto rozjednané na pozici v USA, ale nakonec jsem z osobních důvodů potřeboval zůstat na nějakou dobu v Česku. Pokračoval jsem tedy ve skupině u docentky Hilšerové, u které jsem dělal i PhD. Asi za rok a půl jsem se vrátil k záměru jít do zahraničí, a tehdy jsem právě získal MSCA Fellowship na ten můj německý dream job u profesorky Nadine Ziemert na univerzitě v Tübingenu.

Kolik let jsi na postdoku strávil? A proč ses rozhodl vrátit se do Česka?

Na postdoku v Německu jsem strávil dva roky a podíval jsem se i na krátkou stáž do Ameriky. Každá země byla něčím specifická, ale jak v Německu, tak v Americe, a i předtím v Austrálii jsem se na univerzitách potkal s obrovskou podporou a skvělým prostředím pro velmi kvalitní vědeckou práci. Konkrétně v Německu to ale bylo horší z pohledu osobního života. Zatímco na univerzitě to bylo skvělé, včetně lidí, v běžné německé komunitě jsme se necítili s rodinou úplně vítáni. To byl jeden z faktorů, proč jsem se po dvou letech rozhodl pobyt neprodloužit. Myslím si ale, že pokud k tomu jsou dobré podmínky, tak je minimálně čtyřletý postdok v zahraničí lepší volbou. Více času na práci zkrátka umožní dokončit projekt kompletně a ve větším klidu.

Po dvou letech v Německu jsem tedy uvažoval o tom, kam jít dál. Věděl jsem, že už jsem připravený na to se vědecky osamostatnit, a Česko mi na to přišlo jako nejvhodnější prostředí. Dostal jsem možnost vrátit se na RECETOX s tím, že mi budou vytvořeny podmínky na založení vlastní výzkumné skupiny.

A jak tedy tvoje kariéra vypadá v současnosti?

Na RECETOXu momentálně mám malou výzkumnou skupinu složenou z bakalářských a magisterských studujících. Většina z nich pracuje na antarktických mikroorganismech a biosyntéze jejich metabolitů, ale jedna studentka pracuje na jiném tématu, kterému bych se v budoucnu rád více věnoval. Tím tématem jsou metabolity, které produkuje lidský mikrobiom, a jejich souvislost s rozvojem neurodegenerativních a onkologických onemocnění.

​Žádal jsem o pár větších grantů, u kterých se mi zatím nepodařilo uspět, ale získal jsem MUNI Junior Star od Grantové agentury MU. Ten mi do budoucna dává prostor, abych tým rozšířil i o výzkumníky nad bakalářským a magisterským stupněm. A o ty další granty, včetně ERC Starting Grant, se samozřejmě budu pokoušet dál.

Rok po návratu na RECETOX se mi naskytla příležitost přihlásit se na pozici vedoucího České sbírky mikroorganismů, která spadá pod Ústav experimentální biologie. Tuto pozici jsem získal a od začátku února Sbírku vedu (více v článku Luděk Sehnal: Česká sbírka mikroorganismů je celosvětově unikátní pracoviště s obrovským potenciálem). Tím pádem se moje skupina bude postupně na Sbírku a pod ÚEB přesouvat, ale s RECETOXem budu i nadále velmi intenzivně spolupracovat.

Se Sbírkou mám velké plány. Je to opravdu jedinečné místo i pracoviště a já věřím, že se nám v následujících letech podaří co nejsmysluplněji předat a nasdílet jak krásu mikrobů, se kterými pracujeme, tak mou fascinaci nad tím, jaké zajímavé molekuly jsou schopné tyto mikroby vyrábět.